Najky - můj první pes 

 

Najky se narodil 13. 5. 1997 v domě paní Fornálové z Mikulova, fence Britě a psovi Badovi. Oba rodiče byli rasy Beagle (Bígl) bez PP. Brita byla dáma, na které bylo znát, že jako správný Bígl velmi ráda papá a Bad byl drobný pejsek na hubených nožkách, které ho denně nosily kolem celého Mikulova na soukromé výlety. A z tohoto spojení plného romantiky se narodil nejkrásnější a nejchytřejší Bíglík jakého jsem kdy poznala a asi i poznám - Najky.

Velkou encyklopedii psů jsem už znala nazpaměť a líbily se mi především dvě rasy. A to Rhoderský ridgeback a Bígl. Na tom jsme se shodli i s celou rodinou, i když ne se skutečným záměrem pejska pořídit. Alespoň si to tak pamatuji, že jsem o psa nikdy rodiče neprosila, spíš jsem si ho prostě přála mít. Máma s tátou si v popisku povahy Bígla přečetli, že je vhodný k dětem a je nenáročný na péči :o) (nikde nestálo napsáno, že malé bílé i černé ostré chloupky se nenávratně zapíchají úplně všude a ani vysavač si s nimi neporadí :o) A tak se stalo, že mně a sestře Zuzaně rodiče za vysvědčení v létě 1997 darovali štěňátko Bíglíka. Byla to taková malá kulička, co se snadno ztratila ve vysoké trávě zahrady našeho nově zakoupeného domu. Chovatelé ho pojmenovali Najky, podle originálního flíčku ve tvaru známého háčku značky Nike, která mu svítila uprostřed černého hřbetu. Jako teď si to vybavím, jak jsem vždy kousek poodběhla a volala "Najky pocééém!" a on se s vervou prodíral tou džunglí a pak mě pokaždé olízal, jako by mě zase viděl poprvé.

Najky byl tedy rasy Bígl bez PP, barvy tricolour, tedy trojbarevný. Od standardu se jeho vzhled odlišoval několika podstatnými znaky. Především byl atletické pružné postavy na delších nohách s dobře osvalenou kostrou, takže nebyl jako typický bígl zavalitý či mohutný. Měl protáhlou štíhlejší tlamu a ocásek se mu nad hřbetem stáčel do tvaru šavle. Když jsem se jednou jako nadšené dítě jela s Najkym podívat na mezinárodní výstavu psů do Brna a vystála si chvíli, kdy už končilo vystavování v kruhu Bíglů, odchytila jsem si odvážně pana rozhodčího a zeptala se, kdyby měl Najky papíry, jakou známku by dostal. Pan rozhodčí si Najkyho znalecky prohlédl a shovívavě mi sdělil, že "dobrou by asi dostal" :o) Nevěděla jsem tehdy, co to vlastně znamená, ale měla jsem radost. Pro mě byl prostě nejkrásnější Bígl jakého jsem znala. Jeho sportovní postava a nádherná třpytivá srst při každé procházce poutala můj zrak, byla jsem vždy hrdá, jakého mám krásného psa.

Najky byl nadprůměrně inteligentní Bígl. Uměl mnoho povelů, samozřejmě nejlépe za pamlsek. Kromě klasických také válet sudy, prosit, chodit slalom mezi nohama, točit se na místě, dávat pac, položit hlavu na zem, chytat předměty ve vzduchu, štěkat na povel a mnoho dalších triků. Jednou jsem s ním byla na týdenním agility táboře. Spali jsme spolu ve stanu a já jsem s radostí trpěla příšerný smrad z prasečího ucha, které každý večer dostal za odměnu. Protože jsme byli začátečníci, učili jsme se jen základní sestavy překážek, ale takový zápal pro věc a takový tryskový běh nám mohl kde kdo závidět. Bodejť by ne, když na konci dráhy vždy čekala miska s dobrotou. Jelikož byl ale jediný agility klub tehdy nejblíže v Brně, věnovali jsme se tomuto sportu jen pro zábavu na pár doma vyrobených překážkách. Najky také běhal u kola, dokázal překonat překážku i metr dvacet vysokou, amatérsky jsme spolu stopovali zvěř. Rozhodně v sobě  povahu Bígla nezapřel. Blízkost pole byla signálem k připnutí na vodítko. Ještě se ale oproti jiným docela krotil, nejdéle honil zvěř asi tak čtyři hodiny a pak se vždy vrátil dotlučený a uřícený a seděl tiše na prahu bytu, dokud na nás nezazvonil nějaký soused. Pak s provinile svěšeným ocasem, ale spokojeným úsměvem šel na pelíšek spát.

Najky byl skvělý psí přítel. Pomáhal mi vypnout hlavu od veškerých starostí, když jsme každý den chodili na procházky. Jen jsem ho sledovala, a šla. A že mě to sledování pěkně naučil.  Chvilka nepozornosti a byl buď fuč, nebo si pochutnával na nějaké úžasné mňamce v trávě, kterou později doma opětovně ukázal :o) Za dvanáct let společného života jsme si rozuměli natolik, že jsem na něj mohla mluvit celými větami. Když mi nebylo dobře, nebo jsem byla smutná, byl hodný a tichý, přišel se pomazlit a utišit mě. Když mi bylo dobře, vyváděl jako drak a štěkal tak, až to jeho samotného lechtalo v uších, že pokaždé zatřepal hlavou. Když jsem měla nějaký škrábanec a přes něj náplast, něžně se mě snažil léčit, když předními řezáky opatrně náplast chytal a stahoval. Díky tomu, že jsme si ho pořídili na zahradu rodinného domku zároveň s kocourem Mikim, se kterým spával v jedné boudě, měl velmi rád kočky. Ale moc koček už bohužel nechápalo, že ta pološílená vyjící stvůra co se k nim řítí závratnou rychlostí má pouze úmysl se mazlit a hrát si. Najky byl taky velký bojovník. Kolik jsme se naléčili prokousaných uší a ran na bocích, jak si vždy vybral toho největšího psa v okolí, speciální technikou se vyvlékl z obojku a vletěl mu přímo mezi nohy. Díky tomu se ani já nebojím konfliktů s velkými psy?musela jsem do toho jít vždy ?prsama?, aby toho mého malého rváče někdo nesežral. Najkyho dominance se projevovala ještě jedním zajímavým způsobem, a to že se vždy snažil venčit a značkovat na co nejvyšším bodě. Pokud jste potkali velkou hromadu písku na stavbu, vrchol rozhodně nezůstal neposkvrněn. Najky byl velmi hodný k lidem a tolerantní i k malým dětem. Ty ho mohly i za uši tahat. Jediný kdo mu vadil, byly moje rybičky, na které žárlil. Vždycky když jsem je krmila a seděla přitom před akvárkem, chodil kolem jako hladový vlk, snažil se mi ukrást krabičky s rybím krmením a šťouchal mi do ruky nosem, abych si ho taky všímala. Tak jsem se naučila krmit rybky jednoruč.

Najky byl člen naší rodiny po krásných dvanáct let. Byl mi přítelem v dobrých i zlých chvílích. Mnoho jsem se s ním naučila a díky němu jsem pochopila, co je to psí láska a že už nikdy nechci bez psího přítele být.

Děkuji Ti, Najky, za všechnu lásku a věrnost, kterou jsi mi dal. Už navždy zůstaneš v mém srdci jako můj skvělý první pes.